2 TO CO NESEŠ CHCI ZAŽÍT (jen to ještě nechápu)

Tahle kurzovní cesta je pro mě protkaná kouzly a zázraky. Ne jako v pohádce, nelítají všude okolo třpytky a jednorožci nehopsají po obláčcích. Naopak, tyhle zázraky jsou úplně obyčejné, všední. Až by se mohlo zdát, že jsou malinko ušmudlané, oproti těm co se prezentují třeba na sítích. Jenže jsem si zažila, že ty všední zázraky mají daleko delší trvanlivost.

První setkání, už zítra. Jdu se s dětmi projít do lesa, cítím v sobě strach, napětí, vzrušení i silný pocit, že všechno je správně. Všechno tohle zároveň. Menší škvrně v nosítku a větší si kolem mě poskakuje. Sluníčko, teplíčko, pohodička a had. Větší škvrně ječí a já si zamrzám. Šlápnul na hada, naštěstí rychle uskočil a had se taky rozhodl setkání ukončit a odplazil se do borůvčí. Jak jsme v lese každý den a všichni to tam milujeme, tak tenhle den jsme vlastně celý zbytek procházky všichni tři nervózní a těšíme se domů. A tohle je pro mě začátek výcviku. Potkáníčko se s jejich energií a esencí. Jen to ještě ne tak úplně chápu. Potkání se svými strachy, obavami, ale i s našimi dary. Pro mě nahutněno v jednom malém okamžiku. Doma si tahám kartu a ptám se na výcvik. Vytahuju setkání duší. Tak to bude hustý, říkám si v duchu a fakt to pak hustý bylo, ale obalený do laskavý plyšový deky s teplým nápojem v ruce.

Sedám si na jedno z připravených míst a chci splynout se zdí a podložkou, uvědomuju si, jak dlouho jsem už nebyla mezi tolika neznámými lidmi. Ale zároveň, je mi vlastně hezky. Po dlouhé době bez dětí a celý den jen pro sebe. Přichází lektor a začínáme. Děsně mě irituje, jak pomalu mluví. Je to vtipný, pozorovat svůj zrychlený systém jak se dětinsky vzteká, že je to celý nějaký pomalý a jedem jedem. Na úvod navazuje krátké seznámení s lidmi, které máme kolem sebe a já sebe sama překvapuju, jak dokážu odvážně mluvit s ostatními. Jako by něco ve mně pookřálo, jakobychom si už nebyli cizí. Přitom spolu sedíme ve stejné místnosti ani né hodinu? Jsem tu správně, znělo mým tělem. Jdeš správně.