4 Moje cesta výcvikem transparentní kruhové komunikace pod Sílou duše
BEJT V KLIDU, ne?
Rozhodla jsem se udělat interní úmluvu se svou hlavou. Pokud potřebuješ něco hodnotit, tak se zaměř na to, kdo je ti fakt sympatický a proč. Dík. Nebo na to, co tě zaráží. Jak se lidé okolo mě pohybují, jaká mají gesta, tón hlasu. Pozorovat lidi, moje oblíbená činnost a bejt v klidu. Lidi jsou totiž strašně zajímavý, jak je každej z jinýho těsta.
Otvírá se kruh a mě dochází, že pokud je mi dán čas, poměrně dlouhý, 5 minut, nedokážu mluvit. Nevím co říct, nesvedu se ponořit do sebe, do své hloubky, do své pravdy. Říkám povšechnosti a cítím jak rudnu, jak se kroutím a schovávám. Ale taky hodně silně cítím že můžu, můžu si to dovolit, klidně blábolit, klidně se stydět, je to přijaté, je to dovolené ba co víc, je to žádoucí. Protože pak je to možné odložit, nechat to kruhu a s láskou poděkovat a netáhnout to dál. Při velkém sdílení jsme vyzváni, ať někdo z nás, kdo cítí pravdivý impuls, zahájí kruh a zapálí svíčku. Nikdo nejde a mě to najednou doslova vymrští, jako by mě někdo nakopl do pozadí. V hlavě mi chvíli před tím běží rozhovor, smlouvám, nechci tam jít, stydím se. Ale jakože strašně moc se stydím. Říkám si, že se třeba zvedne někdo jiný, bude to vyřešené a já budu mít tím pádem klid. Jenže nikdo se nezvedá a pak přichází ten kopanec. A já jdu. Vlastně trochu naštvaně, protože se stydět nechci a říkám to i do kruhu, pardon, ale já se strašně stydím. Pronáším něco o laskavosti, na poprvé zapaluji svíčku a pak si sedám s pocitem a vědomím, že tohle určitě nebylo naposledy. Ale poprvé, kdy ucítím sílu kruhu. Sílu, která nás přesahuje a která ví. Poprvé si osahám opravdu bezpečný prostor. Poprvé, kdy zacítím, že tohle je několika měsíční cesta, která mě provede mnoha mými strachy a umožní mi je prožít na vlastní kůži, pěkně natur live. A že já tu možnost s láskou přijmu, protože už mám kapacitu ji zvládnout a uvidět, s laskavostí v duši. Vtipné je, že když jsem se o tom prvním kruhu bavila pak s dalšími účastníky, prý ten čas než někdo vstal nebyl zas tak dlouhý, ale mě to subjektivně připadalo jako věčnost.
